Touha (povídka)
Okamžik mezi pomíjivostí a věčností, jako když fouknete a rozvíří se prach, který pak padá v jemných blyštivých vrstvičkách do ticha..
.
.
Stojím uprostřed starého bytu v činžovním domě, mám pocit, jakoby se tu zastavil čas.
Na místě, do kterého je vepsáno tolik různých příběhů.
Vidím zrcadlo, stůl, na něm povalující se štětce, tolik předmětů všude kolem, přesto každý má své místo. Sleduji odlesky slunce prostupující pokojem. V tu chvíli mi do ruky podá sklenici bílého vína. "Sice moc nepiju, ale s tebou si trochu dám", říká mi.
Rozhlížím se po bytě, všímám si výřezů v oknech, které si hrají se světlem. Povídáme si o životě, stejně tak bychom však mohli jen mlčet a přesto by to vydalo za tisíc slov. My však nemlčíme, povídáme si a občas fotíme. Minuty utíkají a přibývá momentů, kdy bych foťák nejraději nechal ležet a prostě jen byl součástí té chvíle. Součástí příběhů, které se nestaly. Dopíjíme třetí sklenici vína. Zvednu se a rozhrnu závěs. Z balkónu vidím náměstí, je plné lidí a v probouzejícím se svitu slunce se kapky deště mění ve sněhové vločky.
.
.
lk.
Vlastní tvorba • terapie psaním 🖋️